Péče o přírodu

Pestrost v přírodě blízkých biotopech

Tato kapitola se zabývá základními principy péče o přírodě blízké biotopy, konkrétně o louky a stepi, mokřady a lesy. Slouží k seznámení s tématem a inspiraci k vlastní dobrovolnické činnosti. Detailní popis jednotlivých typů managementu včetně příkladů živočišných a rostlinných druhů, které je managementem možné podpořit, návodů a rad, najdete v brožuře Podpora druhové pestrosti živočichů a rostlin v sekci Metodické materiály.

Louky a stepi

Pro zachování druhové pestrosti luk a pastvin je důležité udržovat je například sečí nebo pastvou. Bez těchto způsobů obhospodařování by postupem času zarostly konkurenčně silnými druhy trav a dřevin. A to ať už se jedná o louky podmáčené, vlhké nebo suché.

Seč

Základní metodou údržby trávních společenstev je seč. Způsobem a termínem seče lze významně ovlivnit floristické složení společenstva i jeho faunu, a to zejména bezobratlé živočichy nebo ptáky hnízdící na zemi. Vždy je potřeba přizpůsobit se místním podmínkám a nárokům především cenných druhů rostlin a bezobratlých, jež se v lokalitě vyskytují. Časná seč podporuje kvetoucí byliny a omezuje konkurenci trav. Velmi pozdní seč prospívá bezobratlým, hlavně motýlům a blanokřídlému hmyzu; kvetoucí byliny mohou vykvést. Také ale zvyšuje riziko šíření nežádoucích expanzivních bylin jako je třtina křovištní. Je rovněž vhodné uplatnit mozaikovitou seč.

Mozaika je v ochraně přírody jedním ze zásadních principů. Když seč provádíme mozaikovitě, znamená to, že posečeme jen některé části našeho cílového území a jiné části ponecháme bez zásahu. Na těchto částech pak může přežívat například hmyz, který by jinak přišel o úkryty a potravu. Mozaika se nemusí uplatňovat jen v prostoru, ale také v čase, můžeme tedy lokalitu kosit po pásech v průběhu celého léta nebo ji některé roky dokonce ponechat nepokosenou a dát tím druhům, které jsou na kosení citlivé, šanci se regenerovat. Tento princip je vhodné využívat i u jiných typů managementu.

Malé lokality je nejlepší ošetřovat kosou či křovinořezem, které umožní vyhnout se při kosení ochranářsky hodnotným druhům rostlin. Při kosení kosou navíc každý ponechá porost v trochu jiné výšce, což opět pomáhá k vytváření mozaiky.

Nejvhodnější je trávu usušit a využít jako seno, případně ji uklidit na okraj lokality a zkompostovat (dbejte ale na vhodné umístění kompostu, aby stékající dešťové výluhy nepřehnojily cenné plochy). Pálení sena není příliš vhodné, jelikož na spáleništi dojde k výrazné koncentraci živin a takové místo je na mnoho let znehodnoceno. Pokud je ale pálení nezbytné, vybereme pro založení ohniště místo bez velké ochranářské hodnoty nasměrované opět tak, aby případné splachy živin neznehodnocovaly okolí. Jedno větší ohniště je lepší než několik malých a po vychladnutí je vhodné popel z louky odvozit pryč. Posečenou biomasu můžeme využít i pro výrobu biouhlu.

Pokud na louce ani v nejbližším okolí nejsou přirozené zdroje semen, můžeme využít dosévání do zapojeného porostu. K tomu jsou nejvhodnější regionální směsi osiv, které si můžeme vybrat např. na stránce Květnaté louky, Agrostis nebo u ČSOP Bílé Karpaty. Porost před setím narušíme, aby vznikla místa s holou půdou. Užitečnou metodou je také přenos zeleného sena, tedy čerstvě pokoseného materiálu z druhově bohaté louky v okolí, který rozmístíme po zorané a zvláčené ploše. Více informací, včetně databáze regionálních osiv, návodů a databáze zdrojových ploch pro posečení zeleného sena, najdeme na webu Ochrana tradičních luk.

Lokalitu můžeme na výsev nebo na přenos zeleného sena připravit i pomocí poloparazitických rostlin. Jedná se o druhy, které parazitují na dominantních rostlinách v porostu a oslabují je odebíráním vody a minerálních látek. Mohou proto z lokality pomoci odstranit expanzivní nebo invazní druhy, např. již zmíněnou třtinu křovištní nebo zlatobýl kanadský. Poloparazitické rostliny vyséváme po posečení a pohrabání lokality. Pro omezení travin je vhodný kokrhel, na byliny např. černýš rolní. Další informace a shrnutí dosavadních zkušeností najdeme v časopisu Ochrana přírody.

Výřezy náletových dřevin

Mnoho luk je ohrožených zarůstáním dřevinami, kvůli kterému mizí druhová pestrost světlomilných rostlin a živočichů. Tomuto trendu se můžeme postavit výřezy náletových dřevin, je ale zásadní, abychom vyřezanou plochu byli schopni následně udržovat a  nenechali ji znovu zarůst. Jednorázový výřez bez následné péče totiž vede obvykle k rychlému zahuštění porostu dřevin, takže zcela proti sledovanému cíli.

Nemáme-li jistotu, že následnou péči zajistíme, je mnohdy lepší výřez vůbec neprovádět, nebo u jednotlivých dřevin jen redukovat objem (ořezat je ze stran). Případně si pomoci použitím herbicidu zátěrem pařízků, injektáží nebo částečným loupáním kůry, vždy však opatrně a tak, abychom  dodrželi správný postup.

Užitečné informace a podrobný návod k výřezům dřevin se zatíráním herbicidem najdeme v Ochranářské příručce.

Pastva

Důležitým mechanismem vzniku a přetrvávání travních společenstev je pastva. Aby ale probíhala v souladu s přírodním potenciálem pastviny, musí být extenzivní (málo zvířat na velké ploše) a probíhat dlouhodobě. Je navíc potřeba zvážit, že jednotlivé druhy zvířat se navíc při pastvě chovají odlišně. Většina plemen ovcí přednostně spásá některé druhy bylin. Kozy okusují letorosty některých keřů a tlumí tak jejich přírůstky. Koně spasou především traviny a dlouhodobě tak podporují populace konkurenčně slabších bylin. Skot vytváří při pastvě volné plošky mezi drny, což vyhovuje některým bylinám nebo blanokřídlému hmyzu.

Nejstarší a ochranářsky nejvhodnější metodou je volná pastva. Ta nejlépe respektuje přirozené potřeby zvířat a je-li dostatečně extenzivní a probíhá-li na rozsáhlé lokalitě, vhodně simuluje přírodní podmínky. Opačným pólem pastevního managementu je oplůtková pastva, při které cílovou lokalitu vymezíme mobilním či trvalým ohradníkem. Je možné pracovat též s pastevními segmenty, v nichž paseme střídavě (rotačně) podle stavu vypasení a zamýšleného cíle pastvy a stádo je přeháníme.

Pokud ovšem nemáme zkušenosti s chovem zvířat, neměli bychom se sami do pastvy pouštět ani v jednodušších případech, protože je náročné zvířata zabezpečit tak, aby o ně bylo dobře postaráno, jak z hlediska zdraví a pohody, tak z hlediska platné legislativy.

Mokřady

Mokřady jsou podmáčená území v krajině. Spadají mezi ně jak podmáčené louky, rašeliniště a prameniště, u kterých se voda drží těsně pod povrchem, tak tůně, rybníky nebo vytrvalé kaluže. Mezi vhodné dobrovolnické aktivity patří péče o podmáčené mokřadní lokality, případně tvorba drobných tůní, ty ale musí být vhodně naplánované a vyžadují dlouhodobou péči. Kromě toho můžeme domluvit šetrnější péči o mokřady s vlastníky pozemků a hospodáři.

Nejohroženější jsou plochy, kde je hladina vody blízko půdnímu povrchu. Vhodným způsobem údržby těchto ploch je jejich pravidelné mozaikovité sečení v letním období. Nezbytné je provádět zásahy ručně nebo lehkou mechanizací, aby nedocházelo k hlubokému narušení či utužení půdy. V některých případech může být vhodným způsobem péče o mokřady také pastva skotu, koní nebo buvolů.

Při obnově mokřadů je potřebné respektovat širokou škálu pohledů od hydrologických (zadržování vody v krajině, sedimentace apod.) přes botanické (zachovalá podmáčená louka může být cennější než uměle vybudovaná tůň, ty proto raději budujeme ve viditelně znehodnoceném prostředí) až po zoologické (výskyt vzácných či ohrožených živočichů).

I na rybnících je možné hospodařit šetrně tak, aby byly druhově pestrým prostředím. Důležité je při jejich budování myslet na dostatečně členitou břehovou linii, případně ostrůvky chráněné před predátory a široké a mělké litorální (pobřežní) pásmo. Rozsáhlé pobřežní mělčiny s bohatou vegetací poskytnou i v zarybněných rybnících útočiště řadě živočichů. Rovněž musíme dodržovat vhodnou rybí obsádku jak do počtu, tak i druhového složení ryb.

Vhodným a pro dobrovolnickou činnost snazším způsobem, jak podpořit návrat vody do krajiny, je vytváření drobných tůní, které je podrobněji přiblíženo v kapitole Voda v krajině.

Lesy

Lesy jsou pro některé dobrovolnické aktivity méně vhodné, zásahy do nich jsou totiž částečně omezené legislativou a pro některé je obtížnější získat povolení. Vývoj zde navíc trvá velmi dlouho.

Lesy můžeme rozdělit na lesy hospodářské, kde je hlavním cílem produkce dřeva, a lesy zvláštního určení, kde je cílem například ochrana přírody. Lesy s ochranářským účelem lze rozdělit na lesy ponechané samovolnému vývoji, kde chráníme pralesní druhy a pozorujeme přirozené procesy, a na lesy, kde speciálními zásahy, mnohdy docela razantními, chráníme světlomilné druhy.

Velmi vysoký podíl dřevin se však často nachází také na plochách, které podle parcel v katastru nemovitostí ve skutečnosti lesem nejsou a nepodléhají takovým legislativním omezením jako lesní plochy. A do těchto nelesních ploch je vhodné směřovat dobrovolnické aktivity.

U zachovalých pralesovitých porostů je upřednostňovanou péčí tzv. bezzásahový režim. V dalších typech lesů jsou ale vhodné zásahy, které přilákají světlomilné druhy, např. pařezení. Při pařezení se využívá schopnosti některých dřevin vytvářet pařezové výmladky, tedy obrážet z pařezů. Takový způsob hospodaření byl v minulosti velmi oblíbený pro produkci palivového dříví a je v něm zejména pro malé vlastníky velký potenciál i dnes.

Řídké prosluněné lesy byly dříve udržovány i pomocí lesní pastvy. S lesní pastvou se můžeme dodnes setkat např. ve Španělsku, kde se pasou prasata a skot v dubových hájích. V ČR je dnes sice zakázaná lesním zákonem a její povolení za účelem ochrany přírody je složité, například v Českém krasu se ji ale podařilo obnovit. 

V hospodářských lesích je vhodné ve spolupráci s lesníky chránit hnízda ptáků, kteří potřebují k hnízdění klid, jako jsou čápi černí, orli mořští či jestřábi lesní, například tvorbou „klidových území“ v okolí hnízd, kde v období kritickém pro hnízdění neprobíhá těžba a jiná činnost. Vyžaduje to ale znalost jejich přesného umístění a těsnou spolupráci mezi biology a lesníky.

Samostatnou kapitolou jsou doupné stromy, resp. v širším smyslu biotopové či habitatové stromy. Jde o stromy s dutinami vytesanými šplhavci, vzniklými vylomením bočních větví či zlomem stromu jako takového nebo poškozením bleskem nebo stržením kůry. V takto oslabených stromech vznikají mikrosvěty hostící nepřeberné množství hub, bezobratlých, ptáků, hlodavců či netopýrů. Tyto stromy po dohodě s lesníky vyznačujeme a jsou pak ponechávány v porostech k dožití a přirozenému rozpadu.

Pokud v porostu již vůbec žádné biotopové stromy nejsou a specializovaným druhům hmyzu hrozí regionální vyhynutí, lze přistoupit k tzv. veteranizaci. Je zásadní ale toto opatření předem projednat s místním orgánem ochrany přírody, v takovém případě se nejedná o zákonem zakázané poškození stromů. Doporučujeme současně požádat odborníky o písemné vyjádření, abychom měli doklad o tom, že zásah do dřeviny není škodlivý, ale přiměřený a přínosný. Na vytipovaných stromech strhneme kůru, odstraníme kořenový náběh nebo vyřízneme při zemi do kmene základ dutiny. Takto simulujeme a urychlíme přírodní procesy.